Lichořeřišnice, Tropaeolum

Druhy

Jediným druhem využívaným pro své léčivé účinky je lichořeřišnice větší (Tropaeolum majus).

Výskyt

Lichořeřišnice má svůj původ na severu Jižní Ameriky, v dnešní době je ale již rozšířena po celém světě.

Využití, indikace

Užívaná část rostliny

Léčivou surovinou mohou být semena, květy, listy a čerstvá šťáva, jejichž hlavní účinnou látkou je isothiokyanát benzylnatý.

Využití podle moderní medicíny

Lichořeřišnice nemá oficiální medicínou potvrzené léčivé účinky.

Tradiční, lidové využití

Lichořeřišnice měla antimikrobiální účinek. Působila nejen proti bakteriím, ale také proti virům (antivirotikum), houbám a plísním (antimykotikum). Využívala se jako dezinficiens močových cest při zánětech ledvin, močového měchýře a močových cest a také cest dýchacích při léčbě chřipky, nachlazení nebo bronchitidy.

Argumentován je fakt, že na rozdíl od průmyslově vyráběných antibiotik je lichořeřišnice šetrnější pro lidské tělo, protože nenarušuje přirozenou mikroflóru střev.

V tradiční medicíně byla lichořeřišnice využívána ještě při poruchách menstruačního cyklu, zánětech vaječníků a prostaty, meteorismu, zánětu plic, plicním emfyzému a dále jako projímadlo (laxativum) a mírné kardiotonikum pro posílení srdeční činnosti při srdeční nedostatečnosti. Čerstvá šťáva se vtírala do pokožky vlasů pro podporu jejich růstu a proti jejich vypadávání.
Zevně se přikládala na vyrážky, opary a špatně se hojící rány.

Rizika užití, kdy neužívat (kontraindikace)

Při běžných terapeutických dávkách nejsou u lichořeřišnice popisovány žádné nežádoucí účinky ani kontraindikace. U požívání vyšších dávek byly zaznamenány bolest břicha, nechutenství, nevolnost, zvracení.